Somehow Lovely

Netvrdím, že je to zajímavý, ale chci napsat něco o hezké drobnosti, co se včera stala :)
Mám takovou zvláštní náladu.

Včera jsme slavili bratránkovy sedmé narozeniny. Měl výbornej čokoládovo kokosovej dort :) Dort pekla teta, vypadal vážně moc hezky, nahoře byl obrázek nějakýho "hrdiny" z LEGO Hero Factory. Nechala ten obrázek vytisknout na jedlý papír. Taky vyrobila z marcipánu tři mozkožroty (patří taky k jeho oblíbenýmu LEGO Hero Factory) dala si na nich vážně záležet. Jednoho jsem svědla :D Celkově ten dort chutnal výborně. Je na tom něco úžasnýho, když si uvědomíte, že si s tím dortem dala takovou práci, protože věděla, že její syn LEGO Hero Factory miluje.

Domácí dorty mají svoje kouzlo. Když jsem byla menší, tak mi mamka taky pekla dorty. Poslední cca dva roky jsem klasickej dort neměla, místo toho jsem měla Marlenku (mamka ji ozdobila různýma oříškama atp. jako normální dort) ani letos dort mít nebudu. Já mám vlastně ráda jen čokoládový dorty, když jsem byla menší, měla jsem sice nádherný domácí oříškový dorty, ale nikdy jsem je moc nejedla :D jenom ochutnala :D Pointa je, že je fajn si uvědomit, že rodiče vyrobí svým dětem narozeninovej dort s jejich oblíbenými motivy, jen aby viděli tu radost  v jejich očích.

Asi stárnu. Dřív jsem si tyhle věci neuvědomovala a kdyby mi to někdo vyprávěl, nepřikládala bych tomu takovej význam, jakej to pro mne momentálně má. Možná je divný a sentimentální napsat to v téhle situaci, ale jak jsem tak seděla v křesle a pozorovala tetu jak krájí dort a viděla jsem šťastnýho bratránka, měla jsem z toho radost... navíc vědomí, že jsem součástí téhle rodiny... myslím, že to je jeden z pohádkových momentů v životě :) Jedna z těch chvil, kdy máte pocit, že opravdu stojí za to žít. Přestože si to většina lidí asi neuvědomuje a řekne si, že je to jen nějaká obyčejná rodiná oslava a že dorty pečou miliony matek po celým světě...- já to takhle hořce nevidím. Myslím, že je hezký najít kouzlo v "obyčejných" životních situacích.

Mám další pěknou vzpomínku - teta přála bratránkovi k narozeninám. On letos nastupuje do první třídy. Mimo jiné mu řekla, že věří, že na něj budou pyšní, tak jako na něj jsou pyšní už ted'. To mě fakt dostalo :'))
Sedmiletej bratránek si to asi zatím neuvědomuje, ale je to úžasný - vědět, že jsou na vás rodiče hrdí. Vím, že to myslela vážně a nejlepší na tom je, že on nemá na nic talent, nevyhrává žádný soutěže, je to dost zlobivé dítě a stejně jsou na něj rodiče hrdí, proto že je přesně takovej jakej je.

No Future

Někdy mě děsí fakt, že všechno jednou končí. Zvlášť pěkný věci, zážitky, vztahy... Když jsem přemýšlela o budoucnosti dřív, jedinej vztah, o kterej jsem si dělala starosti bylo moje přátelství s N.  později ani to ne, protože jsme se třeba na několik měsíců spolu přestali bavit.

Ted´ jde o něco jinýho. Bojím se, že já a ten kluk, se kterým si píšu nemáme žádnou budoucnost. Možná se pletu. Třeba se vážně potkáme a budeme aspoň přátelé, jestli ne něco víc. Zdá se mi neuvěřitelný, že bychom za x let byli spolu... ale neumím si představit, že bych měla být s kýmkoli jiným. O nikoho jinýho nemám zájem. Možná, že nakonec skončím úplně sama.

Vždycky jsem ráda přemýšlela o budoucnosti... ale momentálně nemám tušení, jaký to bude a ani o tom nechci moc přemýšlet, protože je děsivě nepravděpodobný, že bychom měli mít nějakou společnou budoucnost.

Jenže já si nemyslím, že mi něco takovýho stačí. Ještě jsem se nekoukla na ten blbej instagram, kde má fotky s přáteli. Opravdu mi nebude vadit, když si najde nějakou přítelkyni?

Co když nepřestaneme být v kontaktu, ale skončíme tak, že si budeme ve třiceti posílat fotky z míst, který jsme navštívili každej se svou rodinou, fotky otravných roztomilých dětí, přání k Vánocům a narozeninám. Budeme si psát (méně často než teď) o tom, jak se máme dobře a přitom budeme oba (nebo aspoň já určitě) mít nějakou nudnou práci. Budeme se vídat dvakrát ročně. A to jen pokud budu mít štěstí. Nevím, jestli jsem jediná, komu se taková vize budoucnosti zdá příšerná. Je na tom něco odstrašujícího... mám pocit, že v dnešní době to spousta lidí takhle nějak má - akorát žijí oba ve stejným státě.

Jedna moje známá (je jí kolem 40ti) kdysi chodila na osmiletej gympl. Její spolužák s ní potom šel na stejnou VŠ. Nejsem si jistá, jestli byli přátelé vždycky, každopádně na VŠ už se spolu přátelili. Ona o letech na VŠ prohlašuje, že to bylo nejlepší období jejího života, že tam měla opravdový přátele a spoustu toho prožili. Navíc na VŠ potkala svýho současnýho manžela, což není ten spolužák :D

Se spolužákem začali hned po VŠ pracovat ve stejné firmě, stali se z nich kolegové. Vycházeli spolu, pomáhali si a já jsem obdivovala, že jim přátelství vydrželo tolik let. Po dvaceti letech ho loni vyhodili z práce. A ona se s ním přestala vídat, dokonce si nepsali ani maily. Neposlala mu ani přání k Vánocům (jak to čtyřicátníci dělají) přestože přání poslala i některým lidem z práce, který moc nemusí. 

Letos na jaře se potkali cca po roce, ptala se ho jak se má atp. Od té doby se zase neviděli ani si nepsali. Nejhorší na tom je, že on jí snad ani nechybí. Jak  může po 30ti letech přátelství s někým přestat být v kontaktu, jen proto, že pracuje o pár km dál a nemůžou se proto vídat? Jak může ty roky přátelství jen tak zahodit?! Nezeptala jsem se, protože se mi to nezdá vhodný, stejně by mě zajímalo jak je sakra možný, že se s někým vídá každej den 20 let (+ty roky předtím ve škole) a když ten člověk najednou zmizí z jejího života, tak se bez něj klidně obejde.

26th June

Den, kdy se stalo něco, bez čeho by můj život nebyl stejný. Tehdy jsem neměla nejmenší tušení, jak moc mi může to, že někomu napíšu, změnit život. Stalo se. Je zvláštní, že k tomu došlo zrovna za takových okolností.
26. června jsem totiž vůbec nebyla štastná, naopak po dlouhé době jsem brečela (doma ne ve škole), protože jsem na sebe byla naštvaná za to, jak moc jsem se ztrapnila a cítila jsem se jako největší blbka... a taky jsem tak vypadala.

Normálně nebrečím ani když jsem smutná, tohle byla výjmka...možná taky kvůli tomu, že se k tomu trapasu přidal ještě nepříjemnej rozhovor s rodiči, to mi náladu ještě zhoršilo.

Co to bylo za trapas?
Nejdřív jsem říkala spolužákům (protože se ptali), že můj bratr jede na jednu mezinárodní soutěž (týká se astronomie) a taky jsem jim řekla, jak se umístil v soutěži v čr apod. informace. Nechci to tu rozebírat, to fakt není podstatný.

Spolužák se "ptal" proč tam (jako na tu mezinárodní soutěž) nejedu já. Nevím, o co mu šlo, proč takovou otázku vůbec pokládal, bud se snažil být vtipnej nebo se snažil se mě udělat blbce (to spíš, ale nemusel se vůbec namáhat, ztrapnit se zvládnu dokonale sama)
Moc jsem nepřemýšlela, řekla jsem první věc, co mě napadala : "Vypadám jakože jsem tak chytrá?"
Později bych si za to nejradši nafackovala...
Nikdo nic neřekl, několik lidí se zasmálo. Potom mi došlo, že se vlastně smáli mně v negativní slova smyslu.


Už ten den mi došlo, že plácnout něco takovýho byla chyba. Připadala jsem si tak blbě. Nikdy bych se neměla před nikým shazovat. Člověk se sice má umět zasmát sám sobě, ale na tomhle bylo něco špatně. Čím dýl jsem nad tím přemýšlela, tím hůř mi bylo, litovala jsem toho, byla jsem smutná, naštvaná. Nic zas tak hroznýho se nestalo, kdybych se k 26. 6. nevrátila na tumblru, tak bych si na to asi ani nevzpoměla. Překvapilo mě jak moc špatnej ten den byl. Tehdy jsem vážně nebyla štastná.


A pak jsem mu napsala.

Tehdy jsem nemohla tušit jak tohle bezvýznamný rozhodnutí (napsat klukovi z Německa a zeptat se ho na jeho oblíbená města) ovlivní a změní můj život. Nezůstali jsme u jedné zprávy, nejdřív jsme si psali delší zprávy na tumblru a od půlky července si píšeme přes WhatsApp, je to podobný jako chattovaní na FB. 26.srpna to budou přesně dva měsíce, co se spolu bavíme.

Je skoro až děsivý, když si uvědomím jak moc jinej by můj život byl, kdybych mě tehdy nenapadlo mu napsat. Rzohodně toho nelituju, naopak zpětně vidím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem kdy udělala. Tohle léto jsem rozhodně štastnější  než jsem byla ve školním roce. Víc se (upřímně!) usmívám a směju. Vážně je to hlavně díky němu :))
"It's awesome that some people talk all the time and they still know what to talk about :D"
"The opposite of politicians :D"
Miluju jeho smysl pro humor.
Neznám moc lidí, co mě dokáže rozesmát.

Nebylo to vždycky ideální. Za tu dobu jsem poslala pár riskantních zpráv, které jsem se bála odeslat, ale nakonec jsem ráda, že jsem mu je poslala. Několikrát se mi taky povedlo totálně se ztrapnit, cítila jsem se pak jako idiot. Občas jsem udělala nějakou chybu v gramatice :D Někdy pro mě bylo těžké pochopit jak to, co napsal myslí. Překvapivě proto, že máme podobný způsob uvažování... ale to jsem zezačátku nemohla vědět, pak jsem se divila, když vyšlo najevo, že něco myslí stejně jako bych to myslela já, kdybych to psala.

Do té doby pro mě bylo nepředstavitelný, že by nějakej kluk chtěl trávit čas psaním se mnou. Jednou v červenci mi napsal: "You can't imagine how unique you are. Or at least I can't :D"  Nikdy na ten kompliment nezapomenu. Bylo to poprvé a naposled, co mi někdo sdělil, že jsem jedinečná. Ještě ted se usmívám, když si na to vzpomenu :D v tu chvíli jsem tomu skutečně věřila. :)
Byl na mě tak hodnej... Mám pocit, že nikdy nezapomenu na všechny ty hezký věci, co mi napsal.
"I still can't decide if I like or hate being alone :D"
"I'm with you ;)"
Je až neuvěřitelný, jak moc mi dokázala jediná zpráva zlepšit náladu.
A nejlepší na tom je, že to nebylo poprvý ani naposled.

American Horror Story

Dřív jsem horory nesledovala, o seriálu American Horror Story jsem se dozvěděla od jedné blogerky, která z něj byla nadšená. Děj mě opravdu zaujal, tak jsem si říkala, že se na to někdy mrknu... dostala jsem se k tomu až dnes. Zatím nemůžu hodnotit celý seriál, ale první díl mě bavil, byl opravdu napínavý, zaujaly mě hlavní postavy a jejich povaha.

The Smell of Rain

Měla jsem takovou upřímnou radost, když přišla bouřka.

Myslela jsem si, že si budu číst, ale nakonec jsem si  zala mobil a odešla do svého pokoje, kde jsem se snažilo vyfotit z okna  blesky. Samozřejmě se mi to nedařilo. Tak jsem odložila mobil, vyklonila se z okna a chytala kapky deště. Nakonec jsem se usadila na parapetu. Poslouchala jsem déšt a rozhlížela se. Měla jsem pocit, že bych tam mohla sedět věčně a nikdy by mě to nepřestalo bavit. Zajímavé bylo, že jsem se necítila ani trochu sama. Přitom jediná osoba, se kterou jsem komunikovala, byl kluk, který bydlí tam, kde zrovna nepršelo.

I Didn't Wanna See It. Not Really.

Možná potřebuju místo, kde bych mohla psát česky. Koneckonců, to mi vždycky šlo líp než psaní v angličtině. Ono v té angličtině sice zní všechno lépe, píše se mi v ní celkem dobře a často se přistihnu při tom, jak v angličtině i přemýšlím, ale potřebuju se vypsat z pár věcí. V češtině, tedy ve svém rodném jazyce, protože to má své výhody. Můžu psát přesně tak jak uvažuju. Nemusím nic překládat ani upravovat.

Píšu anglicky si s klukem z Německa. Nikdy jsme se nesetkali. Píšeme si už skoro dva měsíce a pořád nás to baví. Nejsem do něj zamilovaná, ale mám ho ráda, asi tak jako mám ráda své přátele.

Včera jsem se dozvěděla, že má Instagram. Hned jsem mu odepsala, že chci jeho Instagram vidět. Poslal mi odkaz. Když jsem se letmo zadívala na fotky, které tam měl, uvědomila jsem si, jak moc jsem se spletla. Nechtěla jsem vidět jeho instagram. Ani jsem nebyla schopná prohlédnout si fotky podrobně, nedovedu rozumě vysvětlit proč. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Nešlo o instagram, spíš o ten fakt, že se koukám na fotky z jeho života. Bylo to skoro smutné... nebo směšné, smála jsem se sama sobě. Moc dobře jsem si uvědomovala, že já do jeho života nikdy patřit nebudu. Ani jsem se nepodívala na popisky u fotek. Žádnou jsem nerozklikla, pouze jsem očima přeletěla miniatury. Cítila jsem se zvláštně. Nevím, co jsem si myslela, když jsem chtěla jeho instagram vidět.


Nebylo tam nic tak překvapivého: Pár fotek s přáteli, fotka železnice - tu tehdy vyfotil pro mě, super tričko se jmény lidí z TBBT, nějaký fotky krajiny, fotka, kde se zubil do objektivu s nějakou holkou, fotka kde byl jen on... další fotky si nevybavuju, ale nechci se tam teď dívat znova. Ono o obsah fotek vlastně ani nešlo. Prostě zachytil svoje vzpomínky. Bylo zvláštní. skoro až nepříjemný, jeho instagram sledovat, možná proto, že nic z toho nebylo a nikdy nebude moje.


"Tohle jsem vidět nechtěla." Vyslovila jsem to nahlas, přestože jsem byla v místnosti sama a nikdo mne nemohl slyšet. Smála jsem se vlastním pocitům. Nebyl to moc veselý smích.

Pak jsem zkontrolovala zprávy a došlo mi, že bych měla něco napsat. "I like your instagram :)"
Lhala jsem. Nedokážu přesně vysvětlit proč to, co jsem mu sdělila nebyla pravda. Uznávám, že fotí dobře. Jeho "Thanks :))"  mi přišlo opravdu úsměvné... možná až přehnané. Vždyť jsou to jen fotky na instagramu. Má z toho takovou radost? Je jako dítě, napadlo mě. Potom jsem se dozvěděla, že miluje focení. Takže už jeho reakci chápu, i když mě prvně překvapila. Taky se umím radovat z maličkostí.

The Great Gatsby

I went to the cinema yesterday and I've seen the Great Gatsby. I'm totally in love with this movie. Scenes are so impressive. It's a film with beautiful atmosphere. The end is not predictable. Moreover actors are great. The story itself is awesome. So many interesting thoughts. It become one of my favorite movies. On the second picture is one of my favorite quotations.