Včera jsem se dozvěděla, že má Instagram. Hned jsem mu odepsala, že chci jeho Instagram vidět. Poslal mi odkaz. Když jsem se letmo zadívala na fotky, které tam měl, uvědomila jsem si, jak moc jsem se spletla. Nechtěla jsem vidět jeho instagram. Ani jsem nebyla schopná prohlédnout si fotky podrobně, nedovedu rozumě vysvětlit proč. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Nešlo o instagram, spíš o ten fakt, že se koukám na fotky z jeho života. Bylo to skoro smutné... nebo směšné, smála jsem se sama sobě. Moc dobře jsem si uvědomovala, že já do jeho života nikdy patřit nebudu. Ani jsem se nepodívala na popisky u fotek. Žádnou jsem nerozklikla, pouze jsem očima přeletěla miniatury. Cítila jsem se zvláštně. Nevím, co jsem si myslela, když jsem chtěla jeho instagram vidět.
"Tohle jsem vidět nechtěla." Vyslovila jsem to nahlas, přestože jsem byla v místnosti sama a nikdo mne nemohl slyšet. Smála jsem se vlastním pocitům. Nebyl to moc veselý smích.
Pak jsem zkontrolovala zprávy a došlo mi, že bych měla něco napsat. "I like your instagram :)"
Lhala jsem. Nedokážu přesně vysvětlit proč to, co jsem mu sdělila nebyla pravda. Uznávám, že fotí dobře. Jeho "Thanks :))" mi přišlo opravdu úsměvné... možná až přehnané. Vždyť jsou to jen fotky na instagramu. Má z toho takovou radost? Je jako dítě, napadlo mě. Potom jsem se dozvěděla, že miluje focení. Takže už jeho reakci chápu, i když mě prvně překvapila. Taky se umím radovat z maličkostí.
Nevíš, jestli do jeho světa nebudeš patřit. To záleží jen na tobě... Je z Německa, to je kousek, když se s ním budeš chtít vidět, tak se s ním uvidíš. Vím, že to není úplně jednoduchý, ale taky to není nemožný. Ale všechno je to jenom na tobě :)
ReplyDeleteNejspíš máš pravdu, když budeme oba chtít určitě se můžeme setkat :) Já bych se s ním setkala ráda a podle toho, co psal, tak on se mnou asi taky. Pokud nám to psaní vydrží - doufám, že jo :) Myslím, že se nesetkáme dřív než za pár let, ale jak píšeš, není to nemožný :) Není to daleko - no jak se to vezme. Na mapě to není daleko. Letadlem jen cca hodina cesty, autem tak pět. Ale někdy mám prostě pocit, že je to mnohem víc než jen 900 km po silnici. Pocházíme z odlišnýho prostředí, jsme obklopení jinýma lidma, máme jinej životní styl, taky máme něco společnýho - není toho málo, ale občas mám pocit, jako bychom byli každej z jinýho světa. Uvědomuju si, že je to logický, ani mě to nepřekvapuje ... ale mám pocit, že pro něj nejsem dost dobrá. Jsem si skoro jistá, že dřív nebo později potká někoho mnohem lepšího, že už si se mnou prostě nebude chtít psát ... jak se říká, že nic netrvá věčně - bojím se, že to jednou skončí.
DeletePořád je tu ta možnost, že nám to vydrží, potkáme se a stanu se součástí jeho života, doufám, že to tak bude :) ale zase nejsem tak naivní nebo optimistická, abych tomu bezmezně věřila.
Je to smutný no, když si uvědomíš, že nemůžeš být součástí jeho života tak, jako ti lidé na fotkách. Ale nic není ztraceno a třeba se jednou vážně potkáte i v reálu, moc bych vám to přála! :)
ReplyDeleteJo je to smutný..kdyby mi nekdo rekl, ze pro mne bude těžký prohlížet si něčí fotky, nevěřila bych. Na tom instagramu jsem podruhý nebyla [nechci/nemůžu] přestože vím, že tam dal fotky ze svýho koncertu. Několik mi jich poslal, presne jak slibil - víc než z (užasnych) fotek jako takových jsem mela radost z toho, ze si na mě vzpomněl. <3
ReplyDeleteDěkuju moc, jsi nejhodnější! :))
-Kathryn