No Future

Někdy mě děsí fakt, že všechno jednou končí. Zvlášť pěkný věci, zážitky, vztahy... Když jsem přemýšlela o budoucnosti dřív, jedinej vztah, o kterej jsem si dělala starosti bylo moje přátelství s N.  později ani to ne, protože jsme se třeba na několik měsíců spolu přestali bavit.

Ted´ jde o něco jinýho. Bojím se, že já a ten kluk, se kterým si píšu nemáme žádnou budoucnost. Možná se pletu. Třeba se vážně potkáme a budeme aspoň přátelé, jestli ne něco víc. Zdá se mi neuvěřitelný, že bychom za x let byli spolu... ale neumím si představit, že bych měla být s kýmkoli jiným. O nikoho jinýho nemám zájem. Možná, že nakonec skončím úplně sama.

Vždycky jsem ráda přemýšlela o budoucnosti... ale momentálně nemám tušení, jaký to bude a ani o tom nechci moc přemýšlet, protože je děsivě nepravděpodobný, že bychom měli mít nějakou společnou budoucnost.

Jenže já si nemyslím, že mi něco takovýho stačí. Ještě jsem se nekoukla na ten blbej instagram, kde má fotky s přáteli. Opravdu mi nebude vadit, když si najde nějakou přítelkyni?

Co když nepřestaneme být v kontaktu, ale skončíme tak, že si budeme ve třiceti posílat fotky z míst, který jsme navštívili každej se svou rodinou, fotky otravných roztomilých dětí, přání k Vánocům a narozeninám. Budeme si psát (méně často než teď) o tom, jak se máme dobře a přitom budeme oba (nebo aspoň já určitě) mít nějakou nudnou práci. Budeme se vídat dvakrát ročně. A to jen pokud budu mít štěstí. Nevím, jestli jsem jediná, komu se taková vize budoucnosti zdá příšerná. Je na tom něco odstrašujícího... mám pocit, že v dnešní době to spousta lidí takhle nějak má - akorát žijí oba ve stejným státě.

Jedna moje známá (je jí kolem 40ti) kdysi chodila na osmiletej gympl. Její spolužák s ní potom šel na stejnou VŠ. Nejsem si jistá, jestli byli přátelé vždycky, každopádně na VŠ už se spolu přátelili. Ona o letech na VŠ prohlašuje, že to bylo nejlepší období jejího života, že tam měla opravdový přátele a spoustu toho prožili. Navíc na VŠ potkala svýho současnýho manžela, což není ten spolužák :D

Se spolužákem začali hned po VŠ pracovat ve stejné firmě, stali se z nich kolegové. Vycházeli spolu, pomáhali si a já jsem obdivovala, že jim přátelství vydrželo tolik let. Po dvaceti letech ho loni vyhodili z práce. A ona se s ním přestala vídat, dokonce si nepsali ani maily. Neposlala mu ani přání k Vánocům (jak to čtyřicátníci dělají) přestože přání poslala i některým lidem z práce, který moc nemusí. 

Letos na jaře se potkali cca po roce, ptala se ho jak se má atp. Od té doby se zase neviděli ani si nepsali. Nejhorší na tom je, že on jí snad ani nechybí. Jak  může po 30ti letech přátelství s někým přestat být v kontaktu, jen proto, že pracuje o pár km dál a nemůžou se proto vídat? Jak může ty roky přátelství jen tak zahodit?! Nezeptala jsem se, protože se mi to nezdá vhodný, stejně by mě zajímalo jak je sakra možný, že se s někým vídá každej den 20 let (+ty roky předtím ve škole) a když ten člověk najednou zmizí z jejího života, tak se bez něj klidně obejde.